V páté třídě na základní škole jsme měli na angličtinu učitelku, se kterou se snad všichni cítili dobře. Byla přátelská, pohodová, příjemná, nebyla přísná a na nic si nehrála. Myslím, že téměř všechny děti s ní angličtina bavila. Jednou onemocněla a zastupoval ji jiný učitel. Byl to přísný učitel, žáci z něho měli strach. Jakmile přišel do třídy, rozhodl, že budeme psát písemku. Další hodinu nám ji potom rozdal zpět oznámkovanou. Snad každý žák měl minimálně o dva stupně známku horší, než obvykle míval. Já jsem dostala trojku. Zhrozila jsem se toho. Nejvíc jsem se bála toho, jak to řeknu doma. Vždycky, když jsem domů přinesla horší známku než dvojku, bylo dusno. Matka mě za to sice fyzicky netrestala, ale používala jiné tresty.

Každý den, když jsem přišla ze školy domů, po pozdravu následovala od matky otázka: „Tak co bylo ve škole?“ Musela jsem jí hned po příchodu hlásit známky, které jsem ten den ve škole dostala. Když to byla jednička, tak byla matka spokojená, když to byla dvojka, už byla trochu zneklidněná. Když to byla trojka, atmosféra začínala být hodně dusná. Vždycky, když jsem dostala horší známku než dvojku – to bylo ale velmi velmi zřídka, téměř nikdy – a oznámila to u dveří matce, následovalo tohle: Matka vytřeštila oči a vydala ze sebe dlouhým nádechem lekavý zvuk, ale takový podlouhlý, zvuk, kterým dávala důrazně najevo, že se stalo něco strašného. Toto gesto ve mně silným způsobem vyvolávalo strach, úzkost a pocit provinění. Bylo to pro mě jasné poselství toho, že jsem selhala a to dost závažným způsobem.

Teď jsem tedy dostala trojku a mám ji zapsanou v žákovské knížce. Co teď? Mám strach to oznámit doma. Nechce se mi to říkat. Jenže už je to zapsané v žákovské knížce, takže matce tato informaci jistě neunikne. Bože, co mám teď dělat? Nechce se mi domů. V úzkosti jsem přemýšlela, co s tím. Napadla mě myšlenka, že by možná šlo v žákovské knížce trojku přespat na dvojku. Zkusila jsem to. Trochu jsem trojku vygumovala, a pak ji přepsala na dvojku. Ulevilo se mi. Snad to doma projde a ničeho si nevšimnou.

Jenomže na tom místě v žákovské knížce bylo poznat, že se tam gumovalo a přepisovalo. Hned si toho rodiče všimli a vyptávali se. Já jsem zapírala a tvrdila jsem, že jsem skutečně dostala dvojku. Nevěřili mi a nechali mě se v tom pěkně vykoupat. Prý mám přijít, až se přiznám.

Týden jsem prožila v silných úzkostech a ve strachu, týden jsem zapírala, týden mi matka dávala pocítit své rozhořčení a to, jak jsem selhala. Skoro se mnou nemluvila a já jsem cítila samotu, úzkost a bylo mi psychicky hodně mizerně. Stála jsem u okna, byla mi zima a nahřívala jsem se u radiátoru. V úzkostech jsem přemýšlela, jak z toho ven. Bylo to jako v nějakém špatném snu, ze kterého se mi nedařilo probudit.

Nakonec asi po týdnu jsem v žákovské knížce dvojku znovu přepsala na trojku. Úplně jsem se sice nedokázala přiznat, že jsem podváděla, ale rodičům to asi bylo jasné, a tak se s tím smířili a nechali mě pak už být. Až po letech mi došlo, proč jsem vlastně takto lhala, zapírala a co toho bylo příčinou.